Pevnostní uzávěra Vallo Romano, krycí název „Giovanni Amadio“

Klíčovým dopravním uzlem v předpolí pevnostního úseku XVIII byla obec Kalce. Ležela na jugoslávském území asi kilometr od hraniční čáry a rozbíhaly se z ní cesty směrem na Tolmino (Tolmin), Aidussinu (Ajdovščinu) a Postumiu (Postojnou). Silnice Logatec - Aidussina dodnes kopíruje starou římskou cestu z 1. stol. n.l. spojující Emonu (Lublaň) s Aquielií.

Za křižovatkou u obce Kalce stoupá do kopce, po třech kilometrech se ostře stáčí k jihovýchodu a po 800 m opět k jihozápadu do prostoru Laniše (650m n.m). Z leteckého pohledu má tak tvar písmena V otočeného o 90°, mezi jehož rameny je výškový rozdíl 90 m. Nad touto serpentinou se táhne od severozápadu k jihovýchodu široký horský hřeben, na kterém vybudovaly jednotky GaF polní obranná postavení. Vlastní silnici chránil pevnostní uzávěr Vallo Romano s názvem „Giovanni Amadio“ (npor. Giovanni Amadio padl 17. srpna 1917 a byl posmrtně vyznamenán Zlatou medailí za chrabrost), umístěný několik desítek metrů za výjezdem ze zatáčky za bývalou římskou tvrzí. Jeho čelo tvořil protitankový příkop o šíři 5 m, vyhloubený po obou stranách komunikace a zesílený 150 cm vysokou a 50 cm silnou opěrnou zdí. Ta byla vybetonovaná na základovém fundamentu širokém 70 cm a vysokém 30 cm. Vozovku bylo možné rychle přehradit železnými sloupy umístěnými v předem připravených otvorech.

Za příkopem se nacházely objekty pěchotní tvrze O - 114 a menší hotovostní kasárny (dnes chata), maskovaná pomocí kamenů upevněných na vnějších zdech. Proti případnému obchvatu ze severu byl pod Miznim vrhem vybudován z kulometných objektů zesíleného polního opevnění obranný perimetr ve tvaru oblouku. Obejití z jihu bránil sousední uzávěr Col Missario („Sinibaldo Vellei“).

Pevnostní posádka měla své stanoviště v kasárnách „Emilio de Cesaris“, vzdálených přibližně 1,3 km. Pěchotní tvrz O - 141 se skládala ze vchodu, dvou bojových objektů a dvou nouzových východů. Všechny objekty na povrchu (mimo vstupního) spojovala s podzemím železná točitá schodiště v kruhových šachtách o průměru 160 cm. Podzemí má půdorys tvaru písmene T, přičemž vstupní část je umístěna na jižní straně silnice a příčka nad T, spojující dva bojové objekty, na straně severní. Hlavní galerie, dlouhá 39 m, vede pod komunikací. Tvrz je postavena z prostého betonu a 250 cm silné stropy kopané části chodby byly vyztuženy vrstvou válcovaných profilů. Vstup zesilovaly 3 profily I 400, po nich následovalo 46 ks profilů I 220 a nakonec dalších 8 stupňovitě řazených profilů I 220, které vytvářely přechod z kopané do ražené části hlavní galerie, kde je chodba již klenutá. Odbočka vpravo o délce 22 m směřuje pod bojový objekt Centro 141. Jeho výzbroj byla soustředěná do tří jednostřílnových pancéřových kopulí vyzbrojených těžkými kulomety Fiat vz.14/35. Tloušťka pancíře dosahovala v prostoru střílny 30 cm, v zadní části kopule 20 cm. Hmotnost kopule s podkladovým prstencem činila 30 t. Objekt byl zapuštěn do země až po horní okraj 250 cm silné stropní desky. Levá chodba měří 34 metrů a vede ke druhému bojovému objektu Centro 142. Na jejím počátku jsou umístěna hlavní kasárna o rozměrech 11,35 x 3,25 m, výška klenby v nejvyšším bodě je 3,0 m. Na stěnách jsou ještě čitelná hesla jako „RESISTERE A OGNI COSTO“ (vydržet za každou cenu). Centro 142 tvořila čtyřstřílnová pancéřová kopule typu 2 s tloušťkou stěny 20 cm pro dva těžké kulomety, ovládající okolí v rozsahu 360°. Protože palebný vějíř jedné ze střílen směřující do týlu omezoval svah, byla část zeminy odtěžena a dlouhý zářez je v terénu dobře patrný ještě dnes.

Koncem roku 1940 byl uzávěr zcela dokončen a jeho posádka (3 důstojníci a 157 mužů včetně ženijní čety s 10 těžkými 20 lehkými kulomety a 1 protitankovým kanónem ráže 47 mm) pod velením poručíka T. Timperanzy byla připravena k boji. V kritickém období března a dubna 1941 bylo jejím prvořadým úkolem chránit jednotky divize „Isonzo“, která čekala na rozkaz k útoku na jugoslávská těžká opevnění v prostoru Logatce. Po ukončení války byl uzávěr „Amadio“ deaktivován a částečně odzbrojen. V 50. letech byly z tvrze vytěženy všechny pancéřové prvky a válcované profily. Naštěstí byly destrukce dělány opatrně, aby nedošlo k poškození silnice, která byla v pozdější době rozšířena na úkor severní části protitankového příkopu. Až do roku 2016 bylo podzemí v dobrém stavu. Pak se v něm začaly scházet různé partičky, které jej poničily a podle některých informací byl v minulých letech vstup do podzemí zasypán.