Zvony a kopule čs. opevnění – stručná historie (část I.)

První kroky (1933–1935)

Když se Československo v roce 1934 rozhodlo opevnit severní hranici s Německem, neměli českoslovenští důstojníci žádné vědomosti o stálém opevnění. Ženisté se v té době zabývali pouze polním opevněním. Od vzniku republiky žádná činnost v oblasti stálého opevnění v Československu neprobíhala. Bohaté rakousko-uherské znalosti s opevňováním byly zapomenuty, vývoj byl přerušen a odborníci neexistovali. Také zkušenosti s používáním, dobýváním a odolností stálých opevnění získané během Velké války v letech 1914 až 1918 ukazovaly, že je nutno postupovat jinak než na přelomu 19. a 20. století.

Již na jaře 1934 začalo 1. oddělení IV. odboru čs. ministerstva národní obrany (MNO), tj. ženijní oddělení technického odboru s prvními studiemi odolnosti staveb proti zásahům dělostřelectva a leteckých pum. Dostupné údaje dodal VTLÚ (Vojenský technický a letecký ústav). Vycházel přitom z různých cizích předpisů a pomůcek, byť mnohdy zastaralých. Zmíněn je německý a polský předpis. Až v červenci 1934 byla u IV./1. oddělení zřízena skupina pro opevňování, zvaná též skupina D. Označení písmenem „D“ vycházelo z toho, že v té době již u tohoto oddělení existovaly tři skupiny: a) ženijní, b) železniční, c) materiální. Zároveň se MNO snažilo získat další informace nezbytné pro zahájení opevňovacích prací.

Naštěstí od roku 1919 existovala stálá Francouzská vojenská mise v Československu, která zejména v prvních letech republiky významně ovlivňovala úvahy MNO a generálního štábu. Šéf francouzské vojenské mise také v prvních letech čs. samostatného státu zastával funkci náčelníka hlavního štábu. Na základě čs. žádosti tak mohli v srpnu 1934 navštívit důstojníci přidělení do skupiny D a pár dalších vybraných důstojníků několik úseků Maginotovy linie ve Francii a absolvovali tam též různé přednášky francouzských důstojníků o opevnění. Při návštěvě ve Francii sice viděli pancéřové zvony, ale jak u zvonů, tak u ostatních prvků opevnění se jednalo jen o prvotní a velmi povšechné poznatky (obr. 1).

Obr. 1 – Stránka z obrazové části zprávy o návštěvě čs. důstojníků na Maginotově linii v srpnu 1934. Zvony jsou zobrazeny na obrázcích 36 a 37. Obrázek 39 ukazuje maskování zvonů

Nebylo také jasné, proti jakým zbraním má mít opevnění dostatečnou odolnost. Proto v říjnu 1934 dodalo 2. oddělení Hlavního štábu skupině D přehled druhů děl, dělostřeleckých nábojů, balistických dat a účinku na různé druhy objektů těch států, od nichž hrozilo napadení Československa. Jednalo se o Německo, Maďarsko, Polsko a Rakousko. V přehledu jsou uvedeny ráže od 7,5 cm do 42 cm.

S využitím údajů získaných ve Francii se skupina D pokusila ve druhé polovině roku 1934 vytyčit trasy, kde by opevnění mělo být. Na sklonku roku 1934 a v lednu 1935 pak vytvořila vlastní návrhy objektů opevnění. Vzhledem k nedostatku informací však návrhy objektů i v nich umístěných zvonů nebyly použitelné (obr. 2, 3, 4, 5). Proto MNO požádalo na počátku roku 1935 o příjezd francouzských důstojníků se znalostmi opevnění do Prahy. Ti předali Čechům řadu dalších informací. Krátce po jejich odjezdu, v březnu 1935 zřídilo MNO Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán pro studium, plánování a výstavbu opevnění. Na konci dubna a v květnu 1935 pak došlo k další návštěvě čs. důstojníků na Maginotově linii a v Paříži, kde opět získali poznatky o celkové koncepci a různých technických otázkách opevnění (obr. 6). Stále to však bylo málo a tak MNO požádalo Francii o dlouhodobé přidělení několika francouzských důstojníků do Československa pro pomoc s návrhy opevnění a řešení detailních problémů. Trvale zde byli dva, z toho jeden až do začátku července 1938.

Ještě v prosinci 1934 začalo MNO jednat s významnými zbrojními a strojírenskými továrnami v Československu o vlastním vývoji pancéřových prvků a zbraní. Jednalo se o firmy: Československá zbrojovka, akciová společnost v Brně (Zbrojovka), Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni (ŠZ, též Škodovka), Vítkovické horní a hutní těžířstvo v Ostravě (VHHT), Českomoravská-Kolben-Daněk v Praze (ČKD). Kromě Zbrojovky se jednalo o továrny schopné vyrobit velké odlitky. Zbrojovka však vyráběla kulomety, které měly tvořit výzbroj zvonů. Škodovka pak vyráběla dělostřeleckou výzbroj. Uvedené továrny obdržely velmi stručné požadavky, jaké prvky mají vyvíjet, přičemž se jednalo o střílny pro kulomety, střílny pro děla včetně zbraní, vchodové dveře a zvony (obr. 7).

Škodovka ale začala se studiem odolnosti pancéřů a technickým řešením pevných i pohyblivých pancéřových prvků (zvonů a věží) pro opevnění již v roce 1933. Vrchní technické ředitelství Škodovky totiž s ohledem na vývoj mezinárodní situace a ve snaze navázat po dlouhém odmlčení od roku 1914 na tradici továrny obnovilo práce na pancéřových prvcích pro pozemní fortifikace. Konstrukční kancelář plzeňské dělovky pod vedením šéfkonstruktéra Ing. Karla Nováka začala kreslit první návrhy (obr. 8). Také se konstrukční kancelář dělovky v polovině září ptala ocelárny Škodovky, zda by firemní hutě dokázaly vyrobit pancéřový materiál, jaký se používal v letech 1912 až 1914 pro rakousko-uherské pancíře. To sice bylo možné, ale v té době se jednalo o již hodně zastaralý materiál. Tím se rozeběhla řada jednání, zkoušek, studia a pokusů s návrhem ocelí pro pancéřové prvky, které pokračovaly až do roku 1939. V posledních měsících roku 1933 proběhly na tovární střelnici Škodovky v Plzni-Bolevci první postřelovací zkoušky litých pancéřových desek vyrobených ještě podle starých receptur (obr. 9).

Na jaře 1934 došlo na Vrchním technickém ředitelství Škodovky v Praze k založení konstrukční kanceláře prototypů (oddělení 50/5, resp. 50/5d), která se měla zabývat vývojem dělostřeleckých a pancéřových prvků pro opevnění a kterou vedl zmíněný ředitel Novák. Inspiraci hledali konstruktéři i ve starých výkresech z doby, kdy Škodovka dodávala pancéřové prvky pro rakousko-uherské opevnění (obr. 10a, 10b, 11a). Již na konci června, tedy ještě před vznikem skupiny D na MNO, poslalo Vrchní technické ředitelství Škodovky podnáčelníkovi hlavního štábu návrh na pancéřové prvky opevnění (obr. 11b). Na podzim roku 1934 vznikaly další výkresy pevných i otočných pancéřových prvků a betonových úkrytů, ale všechny představovaly koncepčně zastaralé řešení (obr. 12a, 12b, 13). Na přelomu let 1934/1935 pak oddělení ředitele Nováka nakreslilo návrhy na pancéřové dveře a na zvon podle prosincových požadavků MNO (obr. 14).

V té době se do práce dalo i VHHT ve spolupráci se Zbrojovkou. Šlo zřejmě o práce zadané obdobným stručným popisem, jaké dostala od MNO Škodovka. Zachoval se výkres VHHT možného řešení tvaru zvonu opět se značně archaickým tvarem i zakotvením v betonu z února 1935 (obr. 15, obr. 16).

Ačkoliv rok trvající začátky byly velmi skromné, na počátku roku 1935 došlo k výraznému urychlení vývoje. Armáda se začala skutečně seriózně zabývat přípravou opevnění. Především si vojáci uvědomili, že stále nemají žádné vlastní znalosti o chování různých typů pancíře a betonu při explozích granátů a o odolnosti betonových a pancéřových objektů vůči různým rážím. Stejně tak neměli tušení o navrhování betonových objektů, jejich větrání, vybavení, rozložení místností a dalších potřebných detailech.

Proto se již v lednu 1935 rozhodli provést řadu zkoušek a výzkumů. V oblasti pancéřových prvků se jednalo o jakost a odolnost pancíře, jeho sílu (tloušťku), tvar vyčnívající nad beton, velikost a typy pevných a otočných prvků a jejich použití, vnitřní vybavení a také spojení mezi ocelí a betonem. Příjezdem francouzských poradců v únoru a zřízením ŘOP dne 20. března 1935 pak začal kolotoč dopisů, výkresů, zkoušek a jednání o nejvhodnějším řešení zvonů.

Velké společné úvahy byly nad otázkou materiálu. Mohlo se jednat jen o tepelně zušlechtěnou a relativně běžnou ocelolitinu nebo o cementovanou ocel. Druhý uvedený materiál výrazně lépe odolával dělostřeleckým granátům při postřelovacích zkouškách a mohl být i tenčí. Avšak byl oproti běžné tepelně zušlechtěné houževnaté ocelolitině z hlediska hmotnosti dvakrát tak drahý a potřeboval pro výrobu více času (obr. 17, 18). Na konci ledna 1935 proto VTLÚ objednal u Škodovky dvě odlité pancéřové desky z různého materiálu pro postřelovací zkoušky, které se měly uskutečnit na střelnici Plavecké Podhradie na Slovensku. Obdobnou zakázku dostalo VHHT, jelikož však na rozdíl od Škodovky mělo dostatečně velkou válcovnu, mělo dodat i jednu válcovanou cementovanou desku. Další objednávku na desky zjevně dostala Báňská a hutní společnost ve Třinci (BaH). Ze zkoušek na Slovensku ovšem brzy sešlo a MNO již v březnu poslalo firmám novou objednávku desek pro zkoušky, které se měly konat v květnu nebo červnu na vojenské střelnici v Brdech. Mezitím Škodovka konala další interní pokusy s ostřelováním pancéřových desek na tovární střelnici v Bolevci.

Již v den zřízení ŘOPu 20. března proběhla porada o řešení pevné pozorovací věže s kulometem. Tehdy ještě nebyla sjednocena terminologie – pro zvon i kopuli se používal název pevná věž. Podle francouzského vzoru měl mít zvon 3 až 5 střílen pro lehký kulomet s odměrem 72° a náměrem ±15°. Slabší varianta zvonu měla odolat 15cm houfnici, silnější měla vydržet zásah dělem ráže 24 cm. Vnitřní průměr měl být 110 až 120 cm. Osa střílen měla být umístěna 45 cm pod vnitřním povrchem vrchlíku. Zvon měl sloužit pro pozorování pro potřebu velitele objektu, řízení palby vlastních zbraní objektu, pro nadřízené velitelství a pro pozorování pro účely dělostřelecké. Kromě pozorovacích otvorů měl zvon mít i periskop a též se počítalo s osazením světlometu.

Kopule měla být vybavena lehkým nebo těžkým kulometem a předpokládala se frontální, šikmá, boční nebo dozadu na vzdálenost 600 až 1200 m. Podle uvedeného zápisu dostaly továrny – Škodovka, VHHT, ČKD i Zbrojovka již v dubnu od vojáků první detailní požadavky a podklady pro řešení zvonů. Vše však bylo pouze popsáno a chyběl nějaký podrobnější náčrt tvaru.

Popsané požadavky byly pro továrny, neznalé vzhledu ani detailů francouzských zvonů, příliš neurčité a inženýři pořádně netušili, co po nich vojáci chtějí. Například nebylo zřejmé, zda mají mít zvony při zabetonování elastickou podložku a zda mají být k betonu přichyceny mnoha kotevními šrouby. Jako elastická podložka se mělo použít dřevo, asfalt a podobně. VHHT se se Zbrojovkou dohodlo, že pro zjištění chování zvonu vůči podkladu při ostřelování vyrobí zmenšený model zvonu v měřítku 1:10 a Zbrojovka ho bude postřelovat ráží 20 mm. K tomu ale s zřejmě nedošlo.

Škodovka, VHHT i ČKD předložily své návrhy, které důstojníci ŘOP společně s francouzskými poradci prohlédli ve dnech 15. a 16. května 1935. Francouzi, kteří měli při posouzení hlavní slovo, předložené návrhy odmítli. Proto na konci května poslali vojáci továrnám upřesněné požadavky a tentokrát konečně přiložili i výkresy. Jednalo se o jeden výkres pro jednodílný zvon s odolností ve stupni I a II a druhý výkres pro dvoudílný zvon s odolností ve stupni III a IV (obr. 19, 20).

Také došlo ke zvětšení vnitřního průměru ve výšce střílen na 1300 mm. Spodní část tubusu požadoval ŘOP dle Francouzů válcovitou, nikoliv kónickou a dle možnosti měla být pro snížení ceny zeslabená patka zvonu, obdobně jako ve Francii. Zajímavé však je, že francouzský poradce ŘOPu nakreslil v dolní části dvojité zeslabení, které se ve Francii nedělalo. Tamní zvony mají pouze jedno zeslabení v dolní části – podle typu buď na cca 16 cm nebo cca 10 cm. Pod zvonem měl zesilovat betonovou stěnu šachty plechový prstenec. Oproti francouzskému řešení ale neměl být ke zvonu připevněn, nýbrž měla být mezi nimi mezera 1 až 2 cm. Vějíř střílen mohl být ve dvou variantách. Buď se jednalo o 3 až 5 střílen rozmístěných po 72°, nebo o 3 až 4, případně 6 střílen rozmístěných po 60 °. Také materiál měly továrny uvažovat ve dvou variantách – zvon z ušlechtilé oceli (legovaná nebo cementovaná ocel) nebo zvon z obyčejné ocelolitiny. Patka zvonu měla spočívat – opět jako ve Francii – na podkladním ocelovém kruhu. Střílny zvonů měly odolat zásahu protitankových zbraní a 25mm kanónu. Podlážku pro střelce požadovali vojáci výškově pohyblivou s možností spuštění nízko nad podlahu vstupní chodbičky.

Ačkoliv Francouzi doporučovali zesílit vlastní střílnu vložkou z vysoce kvalitní oceli, jak to používali sami (obr. 21, 22, 23, 24), VHHT to odmítalo s poukazem na přílišné zeslabení zvonu v rovině střílen. Je zajímavé, že ze strany Francouzů nepadla žádná zmínka o doporučeném počtu střílen. Francouzský CORF (obdoba ŘOPu) sice připouštěl maximální počet střílen ve zvonu pět, ale byl si vědom, že to již představuje výrazné zeslabení celé konstrukce v úrovni střílen. Proto měl být maximální počet střílen používaný v praxi jenom tři. Vzhledem ke snaze projektantů Maginotovy linie pokrýt všechny hluché prostory palbou ze zvonů a využít zvony pro různé typy pozorování i různé typy paleb se tento požadavek zcela běžně nerespektoval a zvony ve Francii mají naprosto běžně pět střílen. Že výrazné zeslabení zvonů v oblasti střílen bylo skutečné, ukazují výsledky postřelování při německém útoku na Maginotovu linii v roce 1940. V řadě případů představovaly zvony nejslabší místo objektů jak z hlediska vlastní odolnosti, tak odolnosti střílen. I pouhé postřelování kanóny malých ráží dokázalo zvony vyřadit z boje.

Uvedené slabé místo bylo ještě zhoršeno rozhodnutím ŘOPu, které připouštělo dokonce šest střílen v jednom zvonu. ŘOP také již v květnu 1935 odmítl francouzské řešení uzávěru velkého otvoru pro periskop u zvonů s dělostřeleckým pozorováním, které bylo řešeno otočným krytem (obr. 25).

Na konci května 1935, tj. brzy po zadání požadavků na zvon s lehkým nebo těžkým kulometem řešili důstojníci ŘOP také otázku protitankové zbraně ve zvonech, respektive v kopulích. Ačkoliv Francouzi znají pro všechny pevně zabetonované pancéřové prvky pouze název zvon (cloche GFM, JM, AM, VP nebo VDP), v Československu se začalo rozlišovat v označení prvku určeného pro lehký nebo těžký kulomet (= zvon) a prvků určeného jako hlavní zbraň objektu – pro dvojče těžkých kulometů nebo pro protitankovou zbraň tvořenou kanónem ráže 25 mm, případně pro dvojče těžkého kulometu a protitankové zbraně (= kopule). Vnitřní průměr kopulí měl být opět 130 cm, jedna nebo dvě střílny, palba na vzdálenost 800 až 1200 m (obr. 26).

Kopule měly tvořit jednu z hlavních zbraní objektu, proto tyto první návrhy dokonce počítaly s vnitřním ochranným plechovým pláštěm upevněným v malé vzdálenosti od vlastního pancíře. Odolnost střílen měla být proti kanónu ráže 25 mm nové konstrukce s úsťovou rychlostí 950 až 1000 m/s. V popisu požadavků na kopule lze také najít jasné zmínky o informacích Francouzů týkajících se problémů s vývojem zbraní pro „cloche AM“ a změnách původních „cloche JM“ na novou zbraň „arme mixte“

Již v této počáteční fázi vývoje opevnění a jeho prvků však můžeme najít nereálné požadavky vojáků, které narazily na konstrukční a výrobní možnosti továren. ŘOP totiž požadoval zkonstruovat pro kopule protitankovou zbraň (zbraň proti útočné vozbě = zbraň PÚV; tehdy se tankům říkalo útočná vozba), jejíž granát by prostřelil pancíř 35 mm na dálku 300 m a zároveň aby tato zbraň i se závěrem měla max. délku 120 cm. Škodovka i Zbrojovka ale požadavek odmítly jako nereálný.

Dne 11. června 1935 se na vojenské střelnici v Brdech konaly ostré střelby na pancéřové desky dodané Škodovkou, VHHT a BaH. Střelby měly ukázat schopnosti různých výrobců dodat materiál pro opevnění, ukázat odolnost různých druhů oceli a také vést k rozhodnutí, jakou ocel nadále používat pro pancéřové prvky z hlediska technicko ekonomického. Ke zkouškám dodalo VHHT čtyři desky, BaH dvě desky a Škodovka tři desky. Odlévané desky byly vypouklé, aby co nejvíce zpodobňovaly vrchlík zvonu. K ostřelování vojáci použili 6,6cm kanón vz. 30 na lodní lafetě s polopancéřovými granáty. Ukázalo se, že cementované desky jsou proti střelám nejodolnější, avšak při porovnání hmotnosti jsou přibližně o 100 % dražší než desky z houževnaté oceli. A jelikož zvon musí být i dostatečně těžký, aby byl v betonu dostatečně stabilní, bude prakticky i cenově nejvhodnější zvolit materiál silnější z homogenní, žíhané ocelolitiny s pevností 60 až 70 kg/mm² a s tažností 10 až 12 %. Odborníci ze Škodovky však po zkouškách usoudili, že potřebná rozhodnutí z výsledku střeleb nelze získat a že je nutno pokračovat ve vývoji a dalších pokusech (obr. 27, 28, 29).

Je ovšem třeba vysvětlit výše zmíněné stupně odolnosti objektů. ŘOP se rozhodl budovat objekty opevnění ve čtyřech stupních odolnosti.

I. stupeň – odolnosti proti 15cm hrubé houfnici vz. 25 při střelbě pancéřovým granátem s náplní č. 5 na vzdálenost 7 km,

II. stupeň – odolnost proti 30,5cm moždíři vz. 16 při střelbě pancéřovým granátem s náplní č. 3 na vzdálenost 4,6 km,

III. stupeň – odolnost proti 30,5cm moždíři vz. 16 při střelbě pancéřovým granátem s náplní č. 7 na vzdálenost 7 km,

IV. stupeň – odolnost proti 42cm těžkému moždíři při střelbě pancéřovým granátem s maximální náplní.

Později došlo po zkouškách k určité změně odolnosti jednotlivých stupňů.

Popsané stupně odolnosti jsou ale odolnosti železobetonových objektů. U pancéřových prvků je to jiné. Pro zjištění odolnosti proti účinku zbraní pravděpodobného nepřítele bylo možné buď plně převzít údaje od Francouzů, nebo provést vlastní dlouhé a drahé zkoušky. Vojáci ani neměli pro zkoušky potřebné pancéřové střelivo.

Francouzští poradci sdělili, že odolnost jejich zvonů a kopulí je všeobecně menší, než vychází výpočtem. Spoléhali se totiž, že vzhledem k malým rozměrům zvonů je přímý zásah velmi nepravděpodobný a že kolmý dopad náboje (tedy s největším účinkem) je téměř vyloučen. Proto pro celkem čtyři stupně odolnosti francouzských pevností existovaly jen dva typy zvonů. Malý typ (Petit modele) s tloušťkou vrchlíku 150 mm a tloušťkou stěny střílny 200 mm byl určen pro odolnosti I a II. Velký typ zvonu (Grand modele) s tloušťkou vrchlíku 250 mm a tloušťkou stěny střílny 300 mm byl určen pro odolnosti III a IV (obr. 30, 31, 32). Oba typy se odlévaly z oceli pevnosti cca 50 kg/mm² a s tažností 12 %. Takové poznatky měli naši důstojníci i ze studijní cesty ve Francii. Francouzi prostě nepočítali s přímým průstřelem zvonů nepřátelskými děly. Zvony měly chránit jen proti střepinám explodujících střel v jejich bezprostřední blízkosti a musely v betonu být tak pevně vsazeny, aby nebyly vyvráceny tlakem vzduchu při explozi. Francouzi takto uvažovali podle zkušeností u francouzských a belgických pevností z Velké války, kdy malé zvony a jen trochu větší dělostřelecké věže byly proraženy plným zásahem jen náhodou. Francouzský předpoklad se ovšem při dobývání Maginotovy linie německou armádou v roce 1940 ukázal jako velmi mylný a jako jedna z velkých slabin francouzského opevnění. Granáty z 88mm protiletadlových děl s vysokou úsťovou rychlostí a střílené přímou palbou bez problémů prorážely zvony Maginotovy linie a rozbíjely beton okolo zvonů i velmi tenké podkladní prstence pod zvony.

Československým důstojníkům se takové rozdělení typů zvonů ve vztahu ke kvalitě oceli příliš nezamlouvalo, neboť nárazová energie granátů pro odolnosti I a II, resp. III a IV. je příliš rozdílná. Pokud by ale zvony měly mít stejnou odolnost jako stěny a stropy železobetonových objektů, musely by být z pancéřové oceli a výrazně větší. Tím by ovšem také výrazně narostla jejich hmotnost a cena. Proto připustili, že zvony čs. opevnění nebudou odolné proti průrazu střelami větších ráží a přijali také dva typy zvonů s rozměry dle francouzských podkladů s tím, že je potřebná ocelolitina s vyšší pevností – 60 až 70 kg/mm². Zároveň si uvědomovali význam a nutnost utajení takového rozhodnutí. Proto mělo být o nedostatečné odolnosti zvonů při přímém zásahu informováno co nejméně osob a toto rozhodnutí měl schválit náčelník hlavního štábu, ředitel opevňovacích prací a několik málo důstojníků, jichž se to týkalo. Také chtěli francouzské údaje ověřit při postřelovacích zkouškách, aby znali skutečnou odolnost čs. materiálu.

V srpnu 1935 ŘOP továrnám upřesnilo pořadí naléhavosti prací. Škodovka měla jako nejdůležitější úkol vyvinout 4,7cm kanon včetně střílny a zaměřovacího dalekohledu a 9cm minomet včetně střílny. Současně se měla zabývat zvonem pro lehký a těžký kulomet a kopulí s dvojčetem těžkých kulometů. Ve druhém pořadí důležitosti pak byl vývoj střílny s 8cm kanónem, střílny s 10cm lehkou houfnicí a současně kulometná výsuvná věž a tři typy dělostřeleckých výsuvných věží – pro uvedený kanón, houfnici a minomet. Zbrojovka s VHHT a ČKD to měly jednodušší. V prvním pořadí naléhavosti byla střílna pro lehký a pro těžký kulomet a současně zvon pro lehký a těžký kulomet a kopule s dvojčetem těžkých kulometů. Ve druhém pořadí se nacházely kulometná výsuvná věž a tři typy dělostřeleckých výsuvných věží. Vývoj střílen a lafet pro kulomety zdaleka nebyl tak náročný jako 4,7cm kanón a 9cm minomet. Proto později získaly VHHT a Zbrojovka ve vývoji zvonů a kulometných věží před Škodovkou velký náskok.

Počáteční tápání armády ohledně výzbroje zvonů ilustruje i srpnový požadavek poslaný Škodovce na vývoj vrhače běžných ručních granátů ze zvonu. Vrhač měl mít dostřel až 800 m, stálou elevaci a regulaci dostřelu jak přídavnými náplněmi, tak odpouštěním plynů – tedy obdobně jako u 9cm minometu. Škodovka se tak opět dostala do situace, kdy nevěděla, co má pro vojáky dělat dříve; vše se prostě najednou stihnout nedalo.

Mezitím se Škodovka, VHHT se Zbrojovkou i ČKD podle květnových požadavků pustily do vývoje a v září a říjnu 1935 předložily vojákům první návrhy. Tvarově se zvony podobaly francouzským vzorům. Armáda ovšem měla ke všem třem projektům řadu připomínek a v tu chvíli nepřijala žádné řešení a žádala o další vývoj. VHHT předložilo návrh zvonu v odolnosti I s hmotností 18 000 kg, zesíleného zvonu o hmotnosti 18 500 kg a návrh zvonu v odolnosti IV. o hmotnosti 38 700 kg (obr. 33). Zde se dostáváme k první větší odchylce čs. provedení od původního francouzského vzoru.

Francouzské zvony se odlévaly vrchlíkem nahoru. To na jednu stranu umožňovalo v dolní části již výrazně méně namáhané při ostřelování zmenšit tloušťku stěny a tím snížit hmotnost i cenu. Na druhou stranu to znamenalo, že zrovna nejvíce namáhaný vrchlík zvonu bylo nutno složitě obrábět – uříznout ztracené hlavy, upíchnout horní část odlitku do tvaru vrchlíku a další činnosti. To se samozřejmě dělalo i při odlévání zvonů vrchlíkem dolů, ale v části nejméně namáhané. V horní obloukové části odlitku bylo také větší riziko kazů materiálu – bublin, šumu, dutin při chladnutí oceli, zarostlého foremního materiálu, strusky a podobně. Proto také občas u francouzských zvonů vidíme horší kvalitu povrchu, než na zvonech našich (obr. 34). Francouzské zvony mají také vnitřní stěny svislé. Při odlévání vrchlíkem nahoru to nevadilo, jádro se vyrobilo šablonováním (obr. 35, 36).

VHHT však přišlo s opačným postupem odlévání, tedy vrchlíkem dolů. Vnitřní stěny ale musely být mírně šikmé, aby po zaformování šlo jádro vytáhnout z modelu. Také nemohly být dolní části stěn zvonu zeslabeny. Slabší části odlitku tuhnou dříve a při pozdějším tuhnutí silnějších stěn v prostoru střílen a vrchlíku by vznikaly dutiny snižující pevnost zvonu. ŘOP po menších úpravách na návrh VHHT přistoupil (obr. 37, 38). Škodovka a ČKD se však o této úpravě nedozvěděly. Z dochovaných spisů celkově plyne značná preference VHHT a též Zbrojovky v této oblasti ze strany ŘOP, zejména pak plk. Čermáka.

V říjnu 1935 také ŘOP dal továrnám požadavky na řešení pozorovacího zvonu, tedy zvonu určeného v objektech tvrzí pro dělostřelecké pozorování jak přímé pomocí průzorů, tak výkonným periskopem. Ačkoliv měl být původně zvon též vybaven lehkým kulometem, nyní od výzbroje armáda ustoupila a zvon měl být bráněn blízkými zvony s lehkým kulometem. Pro zvýšení ochrany pozorovatele i drahého periskopu měl být v horní části zvonu dodatečný vnitřní plášť z plechu tloušťky 10 mm osazeného ve vzdálenosti 20 mm od vnitřního povrchu zvonu. Tvar zvonu měl být stejný jako u zvonů s výzbrojí. Periskop měl zvětšovat 15× až 25×. Přímé pozorování měly zajistit jeden až tři průzory (obr. 39) a i zde měla být podlaha spouštěcí až dolů.

Na počátku října 1935 jednali zástupci VHHT opět na ŘOPU. Ten chtěl co nejdříve vypsat soutěž na dodávku zvonů, aby následně mohl vystavit objednávku. Zástupci VHHT se dozvěděli, že jakmile předloží ŘOPu konkrétní technický návrh zvonů a jejich vnitřního vybavení, vyzve je ŘOP k podání nabídky bez ohledu na to, zda konkurenční firmy ČKD a Škodovka předloží vlastní návrh. Plukovník Čermák počítal pro dodávku několika stovek zvonů výhradně s VHHT, neboť mu vyhovovaly technické návrhy firmy a její spolupráce se Zbrojovkou. Naopak předpokládal, že pouhých několik kusů otočných a výsuvných věží bude dodávat Škodovka, která vyvíjela i příslušná děla.

V říjnu také Zbrojovka předložila na ŘOP a VTLÚ ke schválení definitivní projekty střílny pro dvojče v kopuli, episkopu a lafet pro lehký a těžký kulomet ve zvonu.

Na konci října ŘOP projednal návrh Škodovky na zvon s těžkým a s lehkým kulometem. Škodovka, jak bylo jejím zvykem, předložila podrobnou projektovou dokumentaci (obr. 40, 41). I když postupovala podle požadavků vojáků, měli tito k projektu řadu připomínek. Například zcela nově požadovali provést střílny podle francouzského řešení s vnějším a vnitřním rámečkem z kvalitní oceli, tedy ještě nedávno nepřipuštěné řešení. Jelikož však brzy po projednání škodováckého projektu zástupce VHHT informoval ŘOP o jiném řešení střílny, bylo rozhodnutí o použití rámečku střílny odloženo. Navíc mělo i různé nevýhody.

Na počátku listopadu 1935 zavedl ŘOP krycí značky výzbroje a objektů stálého opevnění. Továrny je musely uvádět v korespondenci i při výrobě. Mělo se tak snížit riziko vyzrazení tajných informací důležitých pro obranu státu. V oblasti zvonů a kopulí platily následující značky.

Lehký kulomet ve zvonu se tak označoval N/AJ, zatímco zvon vyzbrojený lehkým kulometem byl AJ/N. Obdobně D/AJ, AJ/D pro zvon s těžkým kulometem.

Těžký kulomet v kopuli měl značku D/JA, kopule s těžkým kulometem JA/D. Dvojče kulometů v kopuli bylo M/JA, kopule s dvojčetem těžkých kulometů se značila JA/M.

Zvon bez výzbroje učený pro dělostřelecké pozorování musely továrny označovat AJ/P.

Vojáci ovšem používali na výkresech a ve vlastní korespondenci a spisech jiné označení, které ukazuje tabulka.

Definitivně stanovené třídy (stupně) odolnosti betonových objektů i pancéřových prvků byly stanoveny následovně:

Škodovka, na rozdíl od konkurenčních firem ČKD i VHHT stále hledala technicky i ekonomicky nejvhodnější ocelový materiál a postupovala jako jediná v této věci soustavně a cílevědomě. Měla výhodu ve vlastní výrobě děl, střeliva i vlastní tovární střelnici, kde mohla konat pokusy dle potřeby. Velkou výhodou bylo také oddělení Pokusného ústavu, které z hlediska zkoušení materiálů a vybavení bylo jedno z nejlepších v Evropě v té době. Vojáci v červenci 1935 poslali všem třem v úvahu přicházejícím firmám tabulku, kde měly firmy u jednotlivých rozměrů zvonů a dané pevnosti oceli vyplnit cenu a váhu zvonu pro ocel obyčejnou i šlechtěnou a odolnost vůči postřelování děly uvažovanými pro jednotlivé stupně odolnosti. Jednalo se o 15cm hrubou houfnici vz. 25, 15cm těžký kanón vz. 16, 30,5cm těžký moždíř vz. 16 a 42cm těžký moždíř, přičemž byl předepsán typ granátu, množství hnací náplně v nábojce a dálka palby. Škodovka jako jediná firma se tímto požadavkem opravdu seriózně zaobírala a na počátku prosince poslala vojákům detailní výkresy řady provedení zvonů s různými rozměry, hmotností a vypočítanou odolností proti různým typům děl na různých místech zvonu (stěna, vrchlík, přechod stěny do vrchlíku). Zároveň uvedla, že některé údaje jsou jen přibližné, protože zatím nebylo provedeno dost postřelovacích zkoušek (obr. 42). V prosinci pak sdělila i ceny běžné žíhané ocelolitiny a legované zušlechtěné oceli se zvýšenou pevností. Legovaná ocel byla na váhu přibližně dvakrát dražší než obyčejná.

V listopadu 1935 také proběhlo na tovární střelnici Škodovky již čtvrté nastřelení pokusných pancéřových desek (obr. 43).

VHHT ani ČKD se takovými detaily nezabývaly. Firma ČKD na konci listopadu poslala svůj návrh zvonu a jeho vybavení a bez bližších detailů uvedla čtyři možné typy oceli (obr. 44, 45). Podle poznámky plk. Čermáka na spisu návrh neodpovídal požadavkům ŘOPu, přišel pozdě a navíc podle něj ČKD nebyla zařízena pro odlévání tak těžkých kusů a musela by sehnat nějakého poddodavatele (!). Je zjevné, že s firmou ČKD již vojáci nepočítali. O možných typech oceli se dozvěděla Škodovka a interně obsáhle rozebírala, proč je nepovažuje za vhodné a že si podle ní firma ČKD nedělá žádné starosti se skutečnou odolností materiálu a jeho efektivním použitím.

Naopak u VHHT vojáci nezaháleli. Zástupce firmy měl 14. prosince přinést potřebné výkresy k jednání na ŘOP, aby mohly být všechny návrhy VHHT schváleny a mohlo pokračovat již začaté betonování objektů opevnění. Někteří důstojníci ŘOPu se však nespokojili s jasným schválením VHHT jako dodavatele zvonů a kulometných věží a chtěli, aby i tato firma neprodleně sdělila údaje o odolnosti zvonů ve vztahu k hmotnosti střely, dopadové energii a další údaje.

Na přelomu let 1935/1936 VHHT odpovědělo ŘOPu, že odolnost a rozměry zvonů a pevnost oceli stanovili vojáci sami a že tedy firma žádné výpočty neprováděla a nemají ani k dispozici žádné postřelovací zkoušky. A že usuzuje, že tloušťky stěn zvonů vojáci stanovili nedostatečně. To se některým důstojníkům ŘOPu příliš nelíbilo. Firma uváděla různé nepříliš související či již zastaralé údaje z různých tabulek a spisů a stavěla se do pozice, že vyřešila pouze konstrukční záležitosti a že odolnost zvonů a výběr oceli závisí pouze na vojácích. Navíc místo požadovaného výkresu zvonu pro odolnost II poslala výkres pro odolnost I. Na výkres zvonu s odolností IV si pak vojáci dokreslili podkladní prstenec o výšce 800 mm spojený se zvonem zvenčí zděřemi tvaru I. Zjevně jim původně stanovená výška zvonu 3170 mm pro tuto odolnost přišla jako málo zapuštěná do betonu. Je to první výkres se zděřemi umístěnými vně. S použitím plechového prstence podle francouzského vzoru se již nepočítalo (obr. 46).

Spolupráce mezi VHHT a Zbrojovkou při vývoji zvonů měla poměrně jasné hranice. VHHT konstruovalo celý zvon včetně pohyblivé podlahy, Zbrojovka jen rozměry a podobu střílen, lafetu a její upevnění, upevnění periskopu, výtah pro dopravu munice do zvonu a odvod nábojnic ze zvonu na dno šachty.

Poslané výkresy jsou dost zajímavé v oblasti střílny. Jasně dokládají, že i přes dřívější úvahy o určité vložce střílny z vysokopevnostní oceli podle francouzského vzoru se s tímto řešením nepočítalo a že kompletní střílna včetně bajonetového záchytu lafety měla být vyfrézována přímo v materiálu zvonu. Toto řešení se vyskytuje i na dřívějších výkresech Škodovky a ČKD, ale vzhledem k těsné spolupráci armády a VHHT to potvrzuje myšlenky vojáků v té době. Ovšem výkresy stále jsou ještě bez detailních kót v oblasti střílen. Brněnská Zbrojovka totiž do té doby nedořešila finální tvar střílny.

I když tedy otázka zvonů a kopulí nebyla v roce 1935 zdaleka vyřešena, ŘOP velmi spěchal na zahájení výstavby samostatných pěchotních srubů. První podúsek úseku MO (Moravská Ostrava) u Bohumína byl zadán stavební firmě 17. října 1935. Jednalo se o sruby MO-S 2, 3, 4, 5a, 5b, 6, 7, 8. Právě srub MO-S 8 se stal prvním vybetonovaným srubem v Československu. Jeho betonáž skončila 22. prosince 1935 (obr. 47, 48, 49, 50). Prázdné šachty srubů však na první osazené zvony musely čekat ještě rok.

Michal Prášil

23. února 2025