Pevnostní uzávěra Monumento, krycí název „Achille Papa“

Jednou z klíčových komunikací spojujících předválečnou Jugoslávii s Itálií byla silnice Lublaň-Postojna - Terst, která protínala státní hranici v obci Planina. Důležité italské centrum Postumia (Postojna) se nacházelo pouhých 10 km od státní hranice a v případě překvapivého útoku jej mohla jugoslávská armáda obsadit za jediný den. Tomu mělo zabránit pět pevnostních uzávěrů, které kryly přístupy z různých stran. Silnice z Planiny do Postojné překonává horský hřeben a poté pozvolna klesá do Postojenské brány. Kritickým místem pro útočníka je dvoukilometrové stoupání hned za Planinou, kde serpentiny překonávají výškový rozdíl 110m a všechny dopravní prostředky musí jet pomalu. Následuje cca 600 m přímého stoupání a pak „esíčko“ s převýšením 30 m. Právě do těchto posledních tří zatáček (3,5 km od hranice) umístili Italové dvě pěchotní tvrze pevnostního uzávěru „Monumento“, který obdržel krycí název „Achille Papa“. Společně s  blízkými uzávěry „Mario Giuriati“ a „Giulio Bechi“ tvořil pevnostní skupinu „Planina“.

První tvrz O-262 umístili projektanti do severního úbočí svahu nad druhou zatáčkou „esíčka“ tak, že se všechna vozidla po výjezdu z ostrých spodních zatáček okamžitě ocitla v palebném vějíři pevnostních zbraní. Tvrz měla hlavní vstup skrytý v přírodní krasové propadlině a skládala se ze tří bojových objektů s čelními stěnami o tloušťce 250 cm, umístěných nad silnicí liniově v podobě příčky nad písmenem T. Vlevo kousek od vstupu stál objekt Centro 163 se čtyřstřílnovou pancéřovou kopulí s tloušťkou stěny 20 cm pro 2 těžké kulomety Fiat vz.14 ráže 6,5 mm, zaměněné později za zbraně Fiat vz.14/35 ráže 8 mm, umožňující postřelování terénu v okruhu 360°. Přístup z podzemí umožňovalo kovové točité schodiště. Druhý objekt, umístěný o něco níže, ležel přesně v podélné ose silnice bráněné protitankovou překážkou a ovládal ji námořním kanónem Nordenfelt 57/24 ráže 57 mm s praktickým dostřelem 5,5 km. Kanón v kasematě chránila pancéřová deska silná 8 cm o váze 2,1 tuny. Z objektu bylo možné vyjít na povrch pancéřovou strážnicí (porta garitta), sestavenou z 3 cm desek opatřených střílnami, ze kterých mohla posádka bránit povrch tvrze lehkým kulometem Breda vz.30. Ve zvláštní místnosti byla umístěna fotofonika umožňující spojení se sousední tvrzí a pevnostním uzávěrem „Giuriati“ na kótě 873 m Monte Ghermada. Třetím a nejvýše umístěným objektem byl pěchotní srub Centro 162 se třemi jednostřílnovými pancéřovými kopulemi. Tloušťka stěn dosahovala až 30 cm a poskytovala obsluhám zbraní spolehlivé krytí. Jedna kopule chránila sousední tvrz, druhá směřovala k silnici a třetí bránila v přístupu z týlu. Oba kulometné objekty měly nouzové východy, u Centro 163 s točitým schodištěm a u Centro 162 šachtou se stupačkami. V podzemí se nalézaly ubikace, skladiště munice, potravin i vody a zvláštní místnost pro radiovou komunikaci.

Druhá tvrz O-162 byla vybetonovaná ve skále ve vnitřní straně zatáčky a bránila svého souseda. Díky své poloze ji mohla zasáhnout pouze palba z týlu. Hlavní vstup se strojovnou byl umístěn na západním protisvahu třicet metrů od bojového objektu, který disponoval dvěma těžkými kulomety v kasematách. Čelo kasematy chránila třídílná pancéřová deska o tloušťce 20 – 30 cm. Osy střílen se křížily, čili levá zbraň, umístěná v nižší střelecké místnosti, střílela doprava na týlovou komunikaci a pravá rovně na povrch sousední tvrze. Nouzovým východem mohly hlídky vystoupat po schodech na silnici. Ubikace a skladiště byly vytesány ve skále mimo půdorys bojového objektu.

Zázemí pro posádku – maskovaná pohotovostní kasárna, skladiště, stáje atd. stála v týlu hned za uzávěrem. Ve druhé polovině roku 1940 padlo rozhodnutí zesílit obranné postavení nad první sérií serpentin v předpolí a využít k tomu pahorek umístěný šikovně nad poslední zatáčkou. Po celém jeho obvodu byly vytesány dvě linie zákopů a samotný kopec měly provrtat podzemní chodby spojující pět kulometných postavení. Do vypuknutí války se podařilo vysekat štolu pro dvě stanoviště na opačných stranách kopce a započít s ražením vstupní chodby a dalších tří postavení. Obě křídla uzávěru chránila linie polního a zesíleného polního opevnění s postaveními pro dělostřelectvo. Směrem k severozápadu se táhla po úbočí Bukovce k pevnostnímu uzávěru „Bechi“, k východu směřovala po hřebeni Mali laz až k pevnostnímu uzávěru „Raggi-Brunner“.

V roce 1941 byl pevnostní uzávěr „Achille Papa“ dokončen a pod velením poručíka B. Constantiniho připraven k boji. Po válce přečkal první vlnu těžby pancéřových prvků, postihla jej až druhá v letech 1965-1968. Střílny, kopule a válcované nosníky byly vytrhány, v protitankovém objektu odpálili ženisté nálož trhavin. Nicméně přes velká poškození lze obě tvrze navštívit, i když občas je nutné protáhnout se úzkými otvory po břiše.