Poznatky z průzkumu Vallo Alpino Est

Souhrn poznatků z průzkumu italské pevnostní linie Vallo Alpino ve Slovinsku získaných při výpravě v červnu a říjnu 2012.

Oldřich Gregar, Česká Třebová, 2012–2013

1/ betonáž, technologie, stavební prvky, schodiště

2/ zásobování vodou, odkanalizování

3/ nouzové výlezy

4/ maskování

5/ protitankové příkopy a uzávěry komunikací

6/ fotofonika

7/ izolace proti vodě a zemní vlhkosti, izolace tepelné

8/ zásahy jugoslávské armády do objektů italského opevnění po druhé světové válce

9/ různé

1/ Betonáž, technologie, stavební prvky, schodiště

Při průzkumu linie byla věnována zvýšená pozornost pevnostním objektům (zde pěchotním srubům), které byly nějakým způsobem porušeny jugoslávskou armádou v souvislosti s vytěžováním kovových částí, tj. zvonů, kopulí a válcovaných nosníků ze stropních konstrukcí. Při explozích byly často poškozeny i obvodové stěny, takže byly odkryty jednotlivé vrstvy betonu a žel i pracovní spáry.

V případě srubu „U kamionu“ lze snadno demonstrovat průběh jeho betonáže. Vlastní beton je kvalitní s vyváženými frakcemi kameniva, ale směs nebyla ukládána postupně po vrstvách po obvodu, ale do bednění byla sypána většinou z jednoho místa. Každá vrstva zatuhla, takže vznikly výrazné pracovní spáry. Dle patrného úhlu přirozené sklonitosti byla užívána měkká směs s vyšším vodním součinitelem. Pracovní spáry jsou zvláště dobře patrné ve vchodové partii, kde je jejich povrch zcela hladký, vrstvy se nespojily a zřejmě bylo užito ještě vyššího vodního součinitele. Další vrstva byla položena prokazatelně až po počátku tuhnutí vrstvy spodní, což lze při délce srubu 34 metrů a výkonu míchacího centra předpokládat.

Mimo to byla zjištěna asi 10 cm tlustá vrstva betonu s nápadně odlišnou barvou, ale směs byla pouze z písku (ne štěrkopísku), bez hrubšího kameniva.

V pozdější době (zřejmě po roce 1939) se již v italském opevnění přestaly vyskytovat jakékoliv kovové či pancéřová prvky – snad až na dveře a sporadicky použité nijak tvarované plechy v některých střílnách hlavních zbraní. Znamená to, že střílny hlavních i vedlejších zbraní jsou pouze vymodelované v betonu. Právě v těchto případech je nutno vyzvednout velmi vysokou kvalitu práce tesařů, betonářů a na závěr zvláště zedníků na povrchových úpravách, ať již jde o plochy rovné nebo zborcené. V interiérech je používán cementový štuk plstí hlazený (obecně užívaný při úpravách povrchů), vnější plochy střílen mají povrch z cementového potěru ocelí hlazeného při přísném zachování rovinatosti ploch či hran. Klimatické poměry se do dnešní doby (rok 2012) na konstrukcích vůbec nepodepsaly.

V poškozených pěchotních tvrzích byla v kulometných kasematách zjištěna zdvojená ochrana stropů z válcovaných nosníků, a to zpravidla I č. 30, 28 a 26.

Veškeré konstrukce pevnostních objektů, a to i včetně povrchových, jsou z prostého betonu, kasematy, ubikace, strojovny a hlavní galerie pěchotních tvrzí budovaných v otevřeném výkopu mají stropy opatřeny nosníky I č. 30, což platí asi do roku 1939. V ubikacích při světlosti 300 cm je uložení až 100 cm, jinak obecně 30 cm. Nosníky jsou vzájemně spojeny šrouby průměru 30 mm. Pouze beton kolem střílen hlavních zbraní je armován (dle odolnosti) dvěma až čtyřmi sítěmi průměru 8 a 12 mm, nebo je vyztužen nosníky I č. 30, což se vyskytuje jen u střílen ve tvrzích (Hruševje, „V zářezu“). V pěchotních srubech jsou nosníky ve stropech ve vchodové části, v kasematách a v ubikaci, jinak jsou provedeny klenby.

Je více než vhodné zmínit se o schodištích spojujících u tvrzí podzemí s povrchovými objekty. Přístup do srubů s protitankovým kanonem je vždy po přímých schodech (schodišťových ramenech), protože je nutno zabezpečit dostatečný prostor pro manipulaci se zbraní při montáži či pro dopravu munice.

Přístup ke kulometným kasematám byl buď šachtou se stupačkami, nebo točitým schodištěm. Ve tvrzi č. 1 Hruševje je perfektně zachováno betonové točité schodiště sestavené z prefabrikovaných dílů. Nosný dřík má průměr 30 cm, délka schodu je 60 cm a tloušťka je proměnlivá 5–11 cm. Průměr schodišťové šachty je 160 cm a půdorys je přesně kruhový. Aby bylo schodiště při montáži staticky určité, je každý čtvrtý stupeň delší o 5 cm, čímž se přímo dotýká stěny šachty. Každý stupeň svírá 25°, ale schodiště je sestaveno tak, že se jednotlivé stupně vzájemně překrývají, takže stupeň svírá v půdoryse zdánlivě úhel 20°. Například ve tvrzi Saga bylo použito točité schodiště ocelové konstrukce. Svědčí pro to tvar kotvení středového dříku v podlaze a po obvodu kruhové šachty jsou zachovány kotevní pracny pro stupně.

Raritou je točité schodiště ve tvrzi v lokalitě Zatolmin. Je betonové, monolitické, délka stupně je jen 70 cm, výška 20 cm. Zrcadlo má průměr 40 cm. Jde o precizní práci tesařskou i zednickou, dokonalá šroubovice má stoupání 3,60 m při 360°.

Hlavní galerie tvrzí mají rozdílnou světlou šířku, kdy z této míry je možné určit pravděpodobnou dobu výstavby. V počátečním období měly galerie rozměr jen 80/180 cm, později 100/180, nebo 100/200. V období před druhou světovou válkou byl již používán velmi pohodlný profil 120/200 cm.

Všechny vchodové dveře se otevírají ven. V prostoru Zatolmin je ve skalní stěně rozestavěná pěchotní tvrz číslo 3, ze které je provedeno podzemí, a z povrchových bojových objektů jsou kompletně dokončeny jen obě krajní kaponiéry. Zcela chybí pět objektů, pro které jsou připraveny základové desky. Až potud nic zvláštního.

Velké překvapení však vyvolal průzkum podzemí, který odhalil opravdovou raritu – veškeré konstrukce byly z cihelného zdiva. I přes slušný rozsah průzkumu italských opevnění na slovinském území bylo toto zjištěno poprvé. Bylo použito kvalitních klasických cihel 65×14×29 cm, ostře pálených, zděných na cementovou maltu. Zdivo je velmi kvalitně zpracované a nepotřísněné maltou, zvláště pečlivě jsou provedeny valené klenby. Většina zdiva není omítnuta, hotové omítky jsou však řemeslně precizně zpracované. Zdivo je suché, o tom je psáno v části 7 – izolace proti vodě a zemní vlhkosti.

2/ Kanalizace a zásobování vodou

Pro hlavní kanalizační systém je užito výhradně kameninového potrubí DN 100 nebo 150 mm, jinak pro všechny ostatní účely – vzduchové rozvody, drenáže, průchodky elektro i pro kabely – je použito osinkocementových (eternitových) prvků. Potrubí jsou uložena mělce pod podlahou hlavních galerií a jejich sklon prakticky kopíruje spád kanalizace. Ten je minimálně 0,5 %.

Ve srubech ani ve tvrzích nejsou vlastní zdroje vody, tj. studny, což mohlo silně snížit bojovou hodnotu objektu. Voda byla potřeba pro organismus vojáka, pro jeho osobní hygienu, ale především pro chlazení zbraní za boje. Zásoby vody byly ukládány buď ve velkých betonových nádržích o obsahu cca 8 m³ s výtokovým kohoutem, nebo v menších tvrzích v osinkocementových nádržkách o obsahu cca 300 litrů.

Poznámka: V Itálii se osinkocement používal ve velké míře v podstatě až do nedávné doby, což se v některých oblastech projevilo výrazným výskytem zhoubných nádorů. Je zajímavé, že zásobníky pitné vody měli ze stejného materiálu i Jugoslávci v objektech z 50. let dvacátého století, například v baterii Podplat. Eternit byl lehký, těsný a nevyžadoval údržbu.

Italové nerozlišovali pitnou a užitkovou vodu, všechna byla pitná.

Všechny pevnostní objekty se nacházejí ve vápencovém území a některé oblasti jsou vyloženě vyprahlé a bez vody, zvláště na náhorních planinách. V těch případech jsou úložiště vody výrazně zvětšeny.

Bližší údaje o zásobování vodou (zdroje, doprava a pod.) se zatím nepodařilo zjistit.

3/ Nouzové výlezy či východy

O těchto prvcích v italských opevněních obecně bylo již psáno samostatně, ale stále se nacházejí nová technická řešení.

Například v uzávěru Idrija má srub č. 2 „Nad fabrikou“ kombinovánu fotofoniku s nouzovým výlezem. Ten je ale ve formě průlezné štoly 70/85 cm a je uzavřen dvojicí ocelových dvířek. Výlez ústí do palebného vějíře hlavní zbraně pod betonem.

Ve srubu č. 3 „U staré paní“ je nouzový východ veden samostatně chodbou se schody a je uzavřen pancéřovými dveřmi ven otevíranými. Je zajímavé, že vychází z místnosti velitele objektu.

4/ Maskování

Maskování pevnostních objektů má v italském opevnění velmi vysoký standard a je užíváno vícero prvků či systémů – pohledový beton s nejrozmanitějšími tvary, reliéfy, inverze, plovoucí kameny, kamenné obklady atd. K tématu maskování byl již zpracován samostatný obsáhlejší text.

5/ Protitankové zátarasy a uzávěry komunikací

V roce 2012 byly zkoumány protitankové zátarasy v uzávěrách Saga a Idrija.

V prvním případě zátaras přetíná celé údolí s komunikací. Stavebně je řešen jako protitankový stupeň o celkové délce 200,25 m. Je plně zachován bez jakýchkoli zásahů, s výjimkou uzávěry hlavní údolní komunikace. Ta byla v minulosti rekonstruována a při rozšíření a změně povrchu došlo k totální likvidaci původních technických úprav obecně v italských opevněních užívaných.

V pevnostní uzávěře XIII, podúseku XXIII/b – Idrija, byl přes celé údolí s řekou a několika komunikacemi vybudován protitankový příkop, který zmizel v současné občanské a průmyslové zástavbě. Ve volném terénu je příkop zasypán pro umožnění obdělávání pozemků. Při rekonstrukcích vozovek byly zničeny všechny prvky uzávěry.

Obecný popis používaných protitankových a protipěchotních zátarasů v italských opevněních byl již zpracován samostatně.

6/ Fotofonika

Tento způsob spojení se objevil ve druhé polovině 50.1et dvacátého století a technicky již byl samostatně popsán, včetně vlastního principu. Fotofonika byla svého času v italské armádě jako rozhodující spojovací prostředek, který by umožňoval spojení mezi dvěma body – vysílačem a přijímačem. Ve své podstatě šlo ve vysílači o přeměnu mluveného slova do světelného paprsku o různé intenzitě, který přijímač zase přetvářel na řeč. Jako ideální se fotofonika jevila zvláště pro vzájemná spojení v opevnění. Pro světelný paprsek bylo nutno mezi oběma body vytvořit jakési kanály, a to v dokonalé přímce. Kanály byly zpravidla v týlových stěnách a jsou případy, kdy je vysílání vedeno z jednoho místa až do pěti směrů. Tolik dutin ale již výrazně snižuje odolnost konstrukce objektu.

Kanál má příčný rozměr proměnlivý, zpravidla 40×26 nebo 60×50 cm a délka je dle potřeby a průběhu terénu. Například u velitelského stanoviště Strane je délka kanálu 12 metrů, u vchodového objektu do tvrze Monte Ghermada je délka kanálu 26 metrů.

Dokonalá přímka mezi dvěma body někdy vyžadovala úpravy terénu ve formě příkopů (zářezů). Paprsek ale vedl prakticky těsně nad dnem rýhy či nad terénem, v zimních podmínkách bylo celé zařízení pro vrstvu sněhu zřejmě neúčinné (Godovič, „Tunel“, „U kamionu“).

Uvnitř kanálů bylo tzv. ztracené bednění a bylo použito vzájemně sestavovaných osinkocementových prvků. Na počátku kanálu byla umístěna dvojice trubek o průměru 14 cm, tzv. brýle. Jeden otvor sloužil pro vysílání, druhý pro příjem. Byly uzavíratelné.

Podrobným průzkumem byl mj. zjištěn i výskyt obou trubek v celé délce kanálu (například Godovič), jinak byly třeba jen v délce 60 cm.

7/ Izolace proti vodě a zemní vlhkosti, izolace tepelné

V některých poničených objektech byl zjištěn zajímavý prvek, a to mezilehlá izolace proti vodě ve stropní desce. Po zakrytí půdorysu válcovanými nosníky (nejčastěji I č. 30) byla položena 20–30 cm tlustá vrstva betonu s urovnáním povrchu. Ten byl následně opatřen penetrací a izolační vrstvou 1× asfaltová lepenka + dva asfaltové nátěry. Na to byla dobetonována stropní deska v tloušťce dle odolnosti objektu. Zde je ale nutno připomenout, že v těchto případech není stropní deska monolitická v celé tloušťce, i když součet jednotlivých vrstev dává ve výsledku vyžadovanou tloušťku (Strane, „U kamionu“). Nabízí se ještě myšlenka, zda takto nebyly izolace prováděny v italském opevnění obecně.

Povrch stropních desek je opatřen 2 cm tlustým cementovým potěrem ocelí hlazeným a s největší pravděpodobností s izolační přísadou. Stejně tak jsou řešeny i omítky konstrukcí zapuštěných do svahu, čili obklopených zeminou. Mimo to působí izolačně dobře zhutněné betonové konstrukce, tlusté dle odolnosti od 150 do 350 cm.

Výstavba italských opevnění pokračovala i v roce 1939. Ve vysokohorském silně opevněném terénu – uzávěra Zatolmin – byla zkoumána a zaměřena rozestavěná (zřejmě pěchotní) tvrz č. 3, vestavěná do strmé skalní stěny. Překvapením bylo zjištění, že veškeré konstrukce podzemí nejsou z prostého betonu, ale z kvalitních pálených cihel. Dalším překvapením byla skutečnost, že celé podzemí je dokonale suché. Zde jistě hraje nemalou roli skalní masiv, ale další průzkum prokázal, že výlomy ve vápenci byly pečlivě začištěny (tedy s minimálním nadvýlomem) a tyto plochy byly opatřeny torkretovým izolačním nástřikem v tloušťce 3–5 cm. Tato vrstva dodnes plní svoji funkci. Toto řešení lze demonstrovat na nedokončeném kasárenském sále a u galerií, které ústí do volného terénu v místech projektovaných pěti bojových objektů.

Prostory pro posádku v pěchotních srubech či tvrzích jsou ještě opatřeny tepelnou izolací, kterou tvoří odvětrávaná vzduchová mezera, vzácně široká až 8 cm. Ve své podstatě se jedná o moniérovy příčky, zakotvené k nosným konstrukcím stěn a ke stropním klenbám. Nosná síť je z betonářské oceli průměru 6 a 9 mm, s oky 25/25 cm, doplněná rabicovým pletivem, na které byla hustě nanášena malta, v konečné fázi hlazená ocelí (Hruševje, viz samostatný výkres).

V některých pěchotních srubech jsou tepelné izolace v ubikacích poškozené. Místy bylo zjištěno, že izolace byly někdy zhotoveny dodatečně. Důkazem jsou italské nápisy na původních stěnách, které pak byly přepsány ve stejném znění na nově zřízenou izolaci.

8/ Zásahy jugoslávské armády do objektů italského opevnění

Armády snad celého světa se zvláště počátkem 50. let minulého století připravovaly na možnost použití zbraní hromadného ničení, zvláště jaderných. U objektů stálého opevnění, budovaných mezi dvěma světovými válkami, bylo možno především zvýšit odolnost proti radiaci a tlakové vlně, což bylo obvykle řešeno zesílením hlavně obvodových konstrukcí a maximálním zemním obsypem.

Po skončení 2. světové války došlo k posunu hranic mezi Jugoslávií a Itálií na původní čáru. Tímto se objekty italského alpského východního valu dostaly hluboko na území Jugoslávie (v ní hlavně Slovinska) a značnou část z nich bylo možno aspoň částečně využít k obraně. Průzkum prokázal, že stavební úpravy proběhly u zvlášť vybraných pevnostních uzávěr tvořených buď pěchotními sruby (Idrija), nebo tvrzemi, či jejich vzájemnou kombinací (Petrovo Brdo).

Ve své podstatě se úpravy týkaly vchodové partie, zesílení obvodového zdiva a v neposlední řadě zemních obsypů.

Vchodové dveře se nadále otevíraly ven a byly zavěšeny v robustní zárubni z nosníků U č. 30. Aby se snížila možnost poškození, byly dveře v tlakovém provedení a dvoukřídlové. Problémy mohly nastat při nahromadění horniny před dveřmi.

U tvrzí byly v prvním zalomení hlavní galerie zřizovány střílny na ochranu vchodu, zevnitř uzavíratelné odolným uzávěrem.

Všechny dodatečně osazované kovové prvky lze snadno poznat podle silného pozinkování.

Na zvlášť důležitých místech s rizikem nepřátelského ostřelování bylo dodatečně zesilováno obvodové zdivo, a to v tloušťkách 50 a 100 cm (Petrovo Brdo, Idrija). Konstrukce byly navíc do původního zdiva zakotveny ocelovými tyčemi o průměru 10 mm a opatřeny betonářskou sítí s oky 25×25 cm. Tato stavební úprava měla ale demaskující vliv u střílen, kde se při zachování odměru, elevace i deprese výrazně zvětšila pohledová plocha střílny. Zatím nebylo zjištěno zesílení stropních konstrukcí.

V upravovaných objektech nebyly nikde zjištěny stopy po případném filtroventilačním zařízení. Vyplývá z toho nutnost užití ochranných masek při bojové činnosti.

S ohledem na budoucí dodatečný obsyp byly u vstupu a střílen zřizovány jakési zárubní zídky (křídla). Jejich povrch je vhodnou formou maskován.

I když se v 50.–60. letech dvacátého století fotofonika již nepoužívala, byly kanály rovněž poctivě prodlužovány.

Pěchotní tvrze měly upraveny vchod nebo vchody již zmíněným způsobem, jinak byly o 1 metr zesilovány stěny povrchových objektů, a to včetně stropů. Fasáda byla opatřena kamufláží většinou z plovoucích kamenů či inverzních prvků. I zde se výrazně zvětšila pohledová plocha střílny.

Dobrou ochranou proti postřelování a případné tlakové vlně jaderného výbuchu byly zemní úpravy, které současně dobře sloužily pro zastření objektů. Především byly obsypávány týlové stěny, kdy byl ve vhodných terénních podmínkách většinou užit sklon 1:3. Ve stráních a v málo přístupných místech si zemní práce vyžádaly velkého nasazení, a to zejména při zazubování svahů a následném hutnění. Například v Idriji „Nad fabrikou“ jsou ve velmi těžkém terénu sklony 1:1.

Jugoslávská armáda se ale v některých lokalitách podepsala na bývalých italských opevněních velmi negativně, a to měrou vrchovatou. Jedná se o místa nevybraná pro další obranné účely, a proto zde počalo ničení. U pěchotních srubů byly vytrhávány hlavně válcované nosníky ze stropů. Bylo užíváno trhavin, které odvedly dokonale své ničivé dílo, takže pohyb mezi kusy betonu je nejen namáhavý, ale i nebezpečný. Ale na druhé straně jsou právě díky těmto destrukcím odhaleny prvky vypovídající o stavbě, technologii betonáže a podobně.

Nejzhoubnější dílo bylo vykonáno na tvrzích, které jsou většinou zničeny celé. U staveb se zbraněmi pod betonem byl odstřelen strop s nosníky a vytržena střílna buď pro kulomet, nebo protitankový kanon. Tam, kde byly zbraně pod pancířem v kopuli či ve zvonu, jsou tyto prvky vytrhány a beton rozmetán po okolí. Italové technicky řešili kopule a zvony tak, že je posadili na dolní pancíř, zakotvený v betonu. (Dolní pancíř ale chyběl u čtyřstřílnového zvonu FIAT typ 3 /C/). Znamenalo to, že bylo možno poškozenou kopuli či zvon vyjmout a vyměnit. Právě dolní pancíře jsou zachovány a jejich kotevní šrouby jsou dobře patrné.

Při destrukcích povrchových objektů došlo k zasypání vstupních šachet či schodišť troskami, což místy zcela znemožnilo průzkum.

Byl zjištěn jen jediný případ, kdy byly dvě kopule obnaženy, z toho jedna vyvrácena, ale zůstaly na místě. Ideální stav pro zdokumentování prvků pro montáž, manipulačních ok či čepů a kotevních prvků.

9/ Různé

V ubikacích mužstva byly rozmístěny třípatrové postele, a to většinou kovové. Ty byly zakotveny do objímek zabetonovaných do podlahy a fixovány šrouby. Ulička mezi postelemi je jen 40 cm. Rozměr postelí: šířka 70 cm, délka 200 a výška 75 cm.

Všechny interiéry jsou jen vybíleny, ale vyskytují se případy barevných soklů ve tmavých odstínech s okrajem vzorku naneseného malířským válečkem.

Každý pěchotní srub a tvrz má na stěnách orientační nápisy s účelem místností nebo prostorů. Stejné je to i s číslováním kasemat (hlavně kulometných), značených zpravidla No 1 a No 2.

Po ukončení průzkumu pevnostní uzávěry XXIII/b – Idrija se třemi pěchotními sruby bylo zjištěno, že číslování kasemat (i kopulí) je posloupné, tj. No 1–2, No 3–4, No 5–6, tedy nejen počet kasemat v objektu.

Přepsal Ivo Vondrovský, 2025.

Poznámka I. V.:

Olda Gregar v době zpracování výkresů neznal originální názvy pevnostních objektů, označoval je proto podle nejbližší obce. Pokud bylo v oblasti objektů více, pak je rozlišil podle nějakého místního markantu, například Nad fabrikou, U kamionu, V zářezu, U staré paní… Jedná se tedy o názvy neoficiální, platné jen pro příslušný výkres.